Dnes vám chci popsat trošku jiný příběh. Nebudu se v něm zabývat ani architektonickými skvosty, ani historií slavných míst. Ráda bych se s vámi totiž podělila o to, jaké emoce mi cestování dokáže přinést.
Někteří z vás vědí, že jsem se před nějakou dobou vypravila na velkou cestu do Indie. A nebyla to cesta jen tak ledajaká. Jednalo se totiž o splnění snu. Snad každý, kdo rád cestuje, má nějakou vysněnou destinaci, místo, které ho z nějakých – byť i třeba z logicky nevysvětlitelných důvodů – přitahuje a na které ho to zkrátka táhne. Tím mým vysněným místem byla Indie. A moje láska k této zemi začala už v době, kdy jsem byla malá holka.
Tehdy jsem totiž viděla film. Jmenoval se Malá princezna a režíroval ho mimochodem pozdější režisér jednoho z filmových zpracování Harryho Pottera. V tomto filmu se hlavní dějová linka příběhu o malé holčičce Sáře protínala s příběhem velkého indického eposu Ramajána. Indie prostupovala celým příběhem a já jsem se do té země už tehdy nenávratně zamilovala.
Později jsem si přečetla jak Ramajánu, tak jiná indická díla, začala jsem na fakultě navštěvovat přednášky z indologie. Shodou náhod jsem také poprvé navštívila bollywoodský indický festival a seznámila se jak s indickým filmem, tak s mnoha Indy, kteří žijí v České republice. A Indie pro mě neztrácela svoje kouzlo, ba právě naopak. Ono kouzlo bylo hlubší a hlubší.
Odtud byl už k vysněné cestě do Indie jenom krůček. Nakonec jsem v záchvatu cestovatelských choutek (jak já je miluju!) párkrát klikla a stala jsem se hrdou majitelkou letenky Praha – Nové Dillí. O pár týdnů později jsem seděla v letadle a vystoupila v Indii…
Některé moje první zápisky v deníku vypadají asi takto:
„Už umím jezdit metrem. Prostě tam přijdeš, řekneš, kam jedeš a koupíš si tokeny. První vagon je „ladies only“. Nosím indický oblečení, jsem tak míň nápadná. Zjistila jsem, že je dobrý mít na hlavě šátek.“
„Včera jsem spadla do mezery mezi vagonem metra a nástupištěm. Mind the gap tady neříkají. Mám modřinu jak sviňa a odřený koleno. Snad nedostanu tetanus.“
„Na pokoji mám nějaký broučky a dneska mě štípali komáři. Snad nedostanu malárii.“
„Žebráci, mouchy, mrzáci, náboženští fanatici, špína.“
„Dneska jsem se rozbrečela v Lotosovým chrámě. Napřed jsem si myslela, že to nebude stát za nic. Zvenku je to fakt krása, úplnej lotos, ale uvnitř vlastně nic není. Žádný sošky, zdobení ani nic. Ale má to nějakou takovou zvláštní atmosféru. Lidi sem pouštějí po skupinkách a všichni musí být zticha. Člověk tady může zůstat, jak dlouho chce. Ale většina Indů si na chvilku sedne a hned zas odchází. Já jsem si prostě sedla někam doprostřed a zůstala sedět. Cítila jsem se tam tak nějak bezpečně, tak nějak sama uprostřed celýho vesmíru. Začaly mi téct slzy… Poslouchala jsem zvláštní šumění toho chrámu, bušilo mi srdce a slyšela jsem zvonění náramků a nákotníčků, když někdo přišel nebo se zvedl a chtěl odejít. Nechápu, proč tam všichni zůstali tak krátce. Já jsem tam jen tak seděla, tiše brečela a po těch třech dnech jsem si poprvé konečně uvědomila, že jsem tady. Já jsem vážně v Indii. Splnil se mi sen.“
Tak přesně tenhle silný zážitek jsem v před pár týdny prožila v Lotosovém chrámě. Ten je navíc fascinující stavbou nejen díky té úžasné atmosféře. Chrám je totiž skutečně vystavěn ve tvaru lotosového květu, tedy důležitého symbolu čistoty a znovuzrození. Je jednou z hlavních pozoruhodností v indickém Dillí a mně je na něm sympatické především to, že se jedná o baháistickou modlitebnu. Báhaismus je velmi mírumilovná víra, která vznikla v Persii a jejímž mottem je především jednota náboženství a světový mír. A to je v dnešním světě skutečný zázrak. Do Lotosového chrámu jsou tak zváni stoupenci všech náboženství a mohou se tu každý podle sebe modlit a tiše meditovat. A mě coby tolerantního člověka odsuzujícího jakoukoli náboženskou nesnášenlivost kouzlo chrámu skutečně zasáhlo až do morku kostí. Ten chrám byl zároveň emotivním potvrzením mé víry v to, že sny se mají plnit…
A než se s vámi pro dnešek rozloučím, vrátím se ještě k tomu filmu Malá princezna, který mě vlastně k Indii přivedl. Tenhle film, ač v podstatě pohádka, obsahuje podobně jako třeba její téměř stejnojmenný kolega Malý princ spoustu hlubokých myšlenek, kterými se v životě řídím. A ústřední myšlenka celého příběhu zní: Když něčemu opravdu budeš věřit, stane se to. A já se mimochodem do Indie tento rok chystám zas.