„Paříž je skutečným oceánem. Vhoďte do ní sondu, nikdy nepoznáte její hloubku. Prochoďte ji, popište… A ať už ji prochodíte a popíšete jakkoliv pečlivě, jakkoliv početní a nadšení budou badatelé v tomto moři, vždy se zde objeví netknuté místo, neznámá jeskyně, květiny, perly, monstra, něco neslýchaného… Něco, na co literární potápěči zapomněli.“
Honoré de Balzac, jeden z těch literárních potápěčů nořících se ve svých knihách do hlubin města Paříže, nám svým výrokem naznačuje, že ať již jste v Paříži byli třeba stokrát, dosud jste ji nepoznali. Paříž je jako celoživotní láska, nevyzpytatelná milenka, kterou poznáváme celý život, a vždy nás něčím překvapí, ohromí, vezme dech. Co nás ale cestou za jejím poznáním provází takřka na každém kroku je právě všudypřítomná voda – řeka Seina. Procházíme se kolem ní po nábřežích, přecházíme její mosty, odpočíváme u ní, sedáme na lavičky. Paříž a Seina jsou nerozlučnou dvojicí a jednu bez druhé si nedovedeme představit.
Vyslovíte-li slovo Paříž, dýchne na vás závan romantiky. Zvláště pokud jej pronesete francouzsky s vášnivým zastřeným „R“ a zejména pak, vysloví-li ho tímto způsobem krásná Pařížanka. A přece: původ názvu města lásky nijak romantický není. Parisiové byli galským kmenem a jejich pojmenování vychází pravděpodobně z tehdejšího výrazu pro kotlík – „parios“. Oproti tomu za slovem Seina se již trocha poetična skrývá. Řeka totiž vděčí za své označení krásou oplývající galorománské bohyni s magickým jménem Sequana, kdysi hojně uctívané římskými poutníky.
Kolem Seiny se nachází převážná většina významných pařížských pamětihodností a žádnému návštěvníkovi by neměla ujít plavba s výhledem na její břehy. Skutečně působivé pak je, nechat se unášet seinským proudem po setmění. Tehdy si ve velkolepě nasvícené Notre-Dame nejlépe představíme hrbatého zvoníka, tehdy nás nejvíce okouzluje pohled na blikající Eiffelovu železnou dámu. Kromě toho si povšimneme pro našince neobvyklého a pro Pařížana tak přirozeného jevu: na seinských nábřežích se neustále něco děje. Kolem ostrova Cité se to hemží zamilovanými páry, o kousek dál skupinka přátel popíjí víno a pořádá barbecue, u mostu hraje charismatický mladík na kytaru, támhle zní šanson od Edith Piaf a docela nedaleko se tančí tak, jako by Paříž byla opravdu tím pohyblivým svátkem, jak ji označil Ernest Hemingway.
Procházíme-li se kolem Seiny ve dne, neujdou naší pozornosti zelené stánky natěsnané u jejich břehů, kde jako by se zastavil čas. Prodejci, kterým se tu říká bukinisté, nabízejí stará vydání klasiků, časem zažloutlé pohlednice, časopisy i plakáty dávno zašlých hvězd. I ti jsou s městem a jeho řekou pevně spjati - vždyť zde nabízejí své poklady již více než čtyři staletí. Za denního světla máme také možnost obdivovat některé z pětatřiceti pařížských mostů. Žádný z nich není stejný, každý poznal Paříž a Seinu v jiné době, každý má svůj příběh. Co třeba ten nejstarší z nich, Pont Neuf, který byl vůbec prvním kamenným mostem v Paříži a navíc poprvé spojil oba břehy? Nebo snad nejkrásnější z pařížských mostů Pont Alexandre III. se sochami nymf, vodních duchů a okřídlených koní? Či Pont de la Concorde, postavený částečně z kamenů ze známého vězení Bastila, jehož pádem začala Velká francouzská revoluce?
Až budete někdy příště v Paříži, nevynechejte ani procházku po mostě Pont des Arts, vždyť z Louvru je to jen kousek. Uprostřed se na chvíli zastavte a zamyslete se nad tím, jakým dokonalým propojením Seina a Paříž jsou. Jak jsou nerozlučné, jak nepředstavitelné se zdají být jedna bez druhé. A máte-li u sebe někoho, bez koho si ani vy nedokážete představit sebe sama, vezměte si s sebou zámeček. Připevněte jej na most, zamkněte a klíček vhoďte do řeky. Vaše láska prý pak bude trvat navěky. V Seině. V Paříži.
Publikováno v rubrice Cestoholikovo okénko v regionálních novinách Úspěch.