V žádném jiném evropském městě nezanechala historie 20. století tak viditelné stopy jako v Berlíně. Tady s nadšením začala první světová válka, tady byla vymyšlena druhá světová válka, tady bylo rozhodnuto o vyhlazení evropských židů. Tady se v té nejostřejší podobě odehrávala válka studená, tady se odolávalo blokádě. Tady nabyla železná opona své nejhrůznější podoby: Tady byla postavena zeď.
Když se řekne Berlín, může se vám vybavit ledasco. To, co se vám ale vybaví téměř jistě, bude Berlínská zeď. Symbol poválečného rozdělení německého hlavního města a smutný šedivý svědek časů totality. Při procházce Berlínem se vám může zdát, že z tohoto symbolu do dnešních dnů nezbylo zhola nic. Není to však pravda. Kousek od centra města stojí nejdelší zachovaný kus zdi, více než kilometr dlouhá East Side Galery. Největší stálá galerie pod širým nebem na světě.
Jak všichni dobře víme, po druhé světové válce byly jak Berlín, tak celé Německo, rozděleny na základě Jaltské dohody do čtyř okupačních sektorů. Protože sovětská zóna byla značně odlišná, vytvořily spojenecké velmoci Spolkovou republiku Německu, jejíž hlavním městem se stal Bonn, na což Sověti reagovali vytvořením Německé demokratické republiky s hlavním městem Berlín. Problém však nastal s tím, že Berlín byl sice rozdělen do čtyř zón, ale zároveň ležel v sovětském prostoru – jeho „západní“ část se tedy stala jakousi enklávou na nepřátelském území a lidé začali z východního Berlína hojně prchat do Berlína západního. Masovým útěkům se samozřejmě vedení NDR snažilo zabránit, a tak bylo v roce 1961 rozhodnuto o stavbě Berlínské zdi. Přesto se tisíce odvážných pokusily nenáviděnou bariéru překonat, zemřelo jich přitom na dvě stovky. O jejich osudech pojednává třeba vynikající muzeum u bývalého hraničního přechodu Checkpoint Charlie.
Symbol studené války rozděloval německé hlavní město dlouhých osmadvacet let, a když v listopadu 1989 zeď konečně padla, kolem jejích zbytků se shromáždily tisíce rozebíračů, kterým se začalo říkat „Mauerspechte“, tedy něco jako zední datlové. Kusy zdi totiž sloužily jako oblíbený suvenýr nebo dárek. Části zdi byly naštěstí datlům ušetřeny, a tak můžeme dnes při procházce Berlínem narazit buď na jednotlivé panely, většinou pomalované, nebo na tmavé dlažební kostky vyznačující průběh zdi, které nám živě připomínají nedávnou historii.
Mezi nádražím Ostbahnhof a mostem Oberbaumbrücke dlouhý kus zdi stále stojí. V roce 1990 zorganizovala skotská umělkyně Christine Mac Lean spontánní akci, které se zúčastnilo 118 umělců z 21 zemí. Jejich úkolem bylo pomalovat 1300 m dlouhou zeď na břehu řeky Sprévy. A jejich práce tak dnes tvoří největší galerii pod širým nebem na světě a zajímavé spojení symbolu železné opony a kreativity mladých umělců.
Témata maleb a graffiti jsou různá – většinou se jedná o politické či poetické výjevy z historie. Mezi nejznámější patří soudružský polibek Leonida Brežněva a generálního tajemníka komunistické strany NDR Ericha Honeckera. Autorem oblíbeného polibku je ruský umělec Dmitrij Vrubel a název díla je více než trefný: „Můj Bože, pomoz mi přežít tuto smrtelnou lásku“. Buďte si jisti, že na vašich toulkách Berlínem narazíte na pestrou nabídku suvenýrů s tímto smrtelným polibkem. Pokud budete přímo u něj, fotka je samozřejmě obligátní.
K jiným známým dílům East Side Gallery můžeme zařadit dílo Birgit Kinders s názvem „Test the Best“ - roztomilý trabant prorážející zeď. Kromě toho tu člověk může obdivovat různé další motivy a náměty, stylově velice různorodé. Spojuje je však jedno: malíři prostřednictvím svých děl každý po svém komentovali historické události, momenty či atmosféru rozděleného města a především: vyjádřili jimi svou radost z pádu nenáviděné zdi.
Publikováno v rubrice Cestoholikovo okénko v regionálních novinách Úspěch.
